23. března 2016

Protože nejdůležitější je všechno správně pojmenovat

To je to, co mi celou dobu chybělo. Tím to bylo, že všechny moje blogy byly odsouzeny k záhubě. Neměly pořádný název! Jakože Hakuna Matata, Skládka a Skládka 2.0, to prostě nemělo budoucnost. S tímhle se určitě všechno změní. Třeba moje odhodlání napsat víc jak jeden příspěvek.
Chtěla jsem přidat nějaký pěkný citát o cynismu, aby to bylo tématické, ale on není žádný řádně vtipný, takže máte smůlu.

Nejlepší je, jak člověk začne produkovat text, nebo vlastně cokoli kreativního, ve chvíli, kdy je na pokraji vyčerpání. Dneska jsem nespala, jakože vůbec. A krom toho, že zírám do prázdna, tak děsně potřebuju něco psát. Ale to možná nebude zas tak úplně vina souvislého bdění, nýbrž slečny, kvůli které to bdění nastalo. Jak jsou ty slečny takové inspirativní. Třeba jsem dneska konečně dopsala pokračování k básničce, kterou jsem vymyslela asi dva roky zpátky a byla příliš krátká a lidi čílila tím, že neměla pointu. Ale když slečna řekne, tak se básnička musí dopsat. Takže začnu blog rýmovaně, když už se mi to podařilo i v názvu:

Znám jednoho pána,
co si vždycky z rána,
den co den, už roky,
cpe do uší noky.

Znám jednoho pána,
co si vždycky z rána,
den co den, už rok,
myslí, že jsem cvok.

Líčím mu vždy barvitě,
jak mi žije na bytě,
šílený duch Pepa,
co na okýnko klepá.

Jenže tenhle pán,
co místně je znám,
víceméně neustále,
volá směrem k oknu "Dále!"

A Pepa mu odsekne,
div, že se pán nelekne,
(ale jenom když je půst):
"Vole, slyšíš trávu růst!"

Uši plné noků,
za tu spoustu roků,
už neslyší, sláva!,
to jak roste tráva.

Žádné komentáře:

Okomentovat