25. října 2016

Porody, potraty a nemocnice vůbec

Už jsem si skoro myslela, že to bude další zmařenej blog. Že mě po tý svatebně-prázdninový pauze už stejně nic nenapadne, čím bych obohatila internety. Ale dneska jsem si přečetla článek a vzhledem k mým nedávným zkušenostem mám potřebu se vyjádřit (především kvůli ohnivé FB diskuzi pod tím).

Shrnutí článku: Nedobrovolný potrat se u nás řeší vyškrábnutím zbytků z dělohy, ale jde i počkat, až si to dělo vyřeší samo a ženská "porodí" mrtvolku. Obojí má rizika, ale v ČR se o druhé možnosti ani nemluví.
Diskuze: Jsem ráda, že můžu ztrátu prožít a dítě pochovat vs. Ještě to není dítě a mrtvou věc v břiše nosit nebudu ani minutu.

Vždycky jsem si představovala potrat jako něco zlýho a smutnýho. Ještě pořád to nemůžu posoudit úplně reálně, protože můj nedávný potrat vypadal spíš jako opožděný krámy, takže se to skoro nepočítá, i když to bolelo jako čert. Nicméně už jsem zvládla přívést na svět jednoho zdravého jedince a tak vím, že moje tělo to umí. A ví co dělá. Třeba mě naučilo si čistit zuby, protože jinak bolí. Naučilo mě dodržovat pitný režim, málo kouřit a pít, větrat a uklízet, protože jinak mám migrény. Naučilo mě necpat se sladkostma, protože jinak mi pošle vydatnou hyperglykémii se vším co to může obnášet. A tak vím, že pokud se rozhodne, že tohle dítě se nenarodí, tak to má jasnej důvod - nebylo by v pořádku. Ačkoliv je to možná zlý, tak já radši dítě potracený, než postižený. Těhotná můžu bejt za život mockrát. Ale když už se to dítě jednou narodí, tak tu bude a bude mít nároky a potřeby a bude je mít do smrti, která může bejt za hodně dlouho. Děti zbožňuju, ráda si s nima hraju, ráda s nima mluvím a vůbec, ale vím, že jsem ráda, jak rychle se malý děti vyvinou ve velký a samostatný. A nechtěla bych takový, kterýmu se to nestane.

V článku se píše o tom, že ženy se po potratu někdy cítí znásilněné a něšťastné, ale vlastně proto, jakým procesem musely v nemocnici projít. A tomu celkem věřím a umím si to představit. Těsně po porodu jsem si na nic nestěžovala a byla jsem ráda, že jsem ráda. Ale s odstupem jsem si pak říkala, že ten den mohl proběhnout líp, příjemněji a s menším utrpením. Pro příště (bude-li) si asi zahraju na angažovanou matku a budu hledat podle hodnocení na internetech přátelskou alternativní porodnici, kde mi dovolí všechny ty žůžo věci, jako nerodit vleže s nohama v držákách a tak. Na druhou stranu, absolutně uznávám, že nejsem ta, která by mohla rodit doma. Někdo může, někdo na to má koule a sílu. Já byla ráda, že jsem jsem si syna pochovala, trochu mi ocucal bradavky a na další čtyři hodiny jsem mohla bez hnutí ležet a skučet a po trochu necitlivým školení, jak kojit, ještě pak až do rána. To bych doma asi nemohla. Taky bych byla dost nervózní, protože jsem absolutně nevěděla, co se bude dít. Bohužel to, že jsem byla v porodnici, mi moc nepomohlo, protože tam se taky nikdo neobtěžoval mě informovat.

Zkusila jsem si představit, jak bych se cítila, kdybych teď potratila v pozdější fázi, třeba bych už dokonce věděla, co to bude za pohlaví a tak. Bylo by to moc smutný a doufala bych, že to bylo kvůli něčemu, co to dítě mělo od začátku dispozice udělat a ne kvůli mojí chybě. Co vím určitě, nechtěla bych si lehnout na roznožku a nechat ze sebe svýho potomka vydlabat. Je sice možná trochu divný nosit v břiše mrtvolku, ale ono je mezi náma divný tam nosit i živolku. Každopádně bych pravděpodobně tuhle špinavou práci přenechala svýmu chytrýmu tělu. Zatím mě nezklamalo. Díky za to.