30. března 2016

Slečna do páru

Nejlepší, co se vám může ve vztahu stát, je mít s vaším chlapem stejný vkus na holky. Teď mluvím samozřejmě o té úzké skupině, kdy jste bisexuální žena. Jste-li cokoli jiného, dosaďte si vhodnou kombinaci pohlaví. A ještě lepší, ačkoliv málo pravděpodobné, že potkáte holku, se kterou vám to oběma klapne naráz.
Upřímně obdivuju takový holky. Já bych to asi nezvládla. Chce to strašný mentální síly randit s párem. Není to jako když máte dva různý milence. Je to jako mít dva milence co spolu spěj, všechno si říkaj a každej je úplně jinej, obvykle včetně vybavení (to podle toho, co jste si dosadili v prvním odstavci). Má to ale i svoje výhody! Představte si, že ten pár už spolu nějakou dobu je, pár let. Po takový době spolu netráví lidi čas tím, že by se oňuňávali na ulici a tvářili se spolu jak blbečci, co je potřebujete přetáhnout kovovou tyčí a rozmlátit jim ty rozněžněný ksichtíky. Ne, tvářej se tak a chovaj jen vůči tý holce. Takže co to pro ni znamená? Dvojnásobná pozornost! Dvojnásobné oňuňávání, obdivování, případně další pozornosti méně mravného rázu. A navíc jsou to lidi, co si stejně všechno řeknou, takže se nemusí stresovat tím, že například zapomene jednomu říct, že vlastně jede o víkendu k babičce a ruší všechny schůzky, nebo že je alergická na ořechy, že má fobii s plyšových medvědů se srdíčkem, že tenhle film už viděla a tak dále.
A taková soukromá a zcela osobní výhoda. Když si můj muž nabrkne slečnu, která třeba nemá zájem si komplikovat život a jeden milenec jí stačí, tak se strašně těžko rozdejchává ten nablblej úsměv a hihňání (kovová tyč je pořád po ruce) a zcela prakticky - nemůže si ji úplně jakože přivíst domů, že jo, páč bych tam tak nějak byla navíc. Takže slečny: přátelte se s ženami svých milenců a pokud vám to orientace a vkus dovolí, neváhejte! Má to téměř samé výhody, chlap se pokochá a ženská se neurazí!

Za méně negativní svět

Občas, když nastane správná konstelace hvězd, kohout snese vejce za úplňku a zároveň v paralelním vesmíru někdo kýchne, se vydám ven. Tím myslím jindy než večer. A pokaždé mě strašně překvapí, jak je svět negativní. Většina lidí, se kterými se tak nějak chtě nechtě dostanete do styku, když potřebujete koupit rohlíky, nebo nastoupit do MHD, je primárně nevrlá. Automaticky očekávají spíš to horší. A to je pak samozřejmě taky potká. Když se na někoho mračíte, ještě než vůbec zjistíte co chce, tak to nikomu moc na náladě nepřidá a dotyčný s vámi bude jednat podle toho.
Prší, stojíte na zastávce, která je přeplněná lidmi bez deštníků a mezi nimi stojí paní s deštníkem, která by teoreticky vůbec pod stříškou stát nemusela a navíc zabírá dost místa. Přijde pán a už z dálky se mračí. Asi měl blbej den, co já vím. Ale když na paní vyjede, že se má jako posunout, že některý lidi se potřebujou schovat, tak chápu, že paní odsekne. Je taky naprosto pochopitelné, že paní nechce, aby na ni foukalo a od toho ji deštník nespasí. Pán ji mohl požádat, jestli by deštník schovala, aby se pod střechu vešlo víc lidí. Pán mohl být gentleman a kvůli těm dvěma minutám starou paní nevyhazovat ze zastávky (ano, nastoupil do prvního busu, který následně přijel). Dokonce si myslím, že klidně mohl paní požádat, aby se posunula zpod střechy. Jen by stačilo to zvládnout s úsměvem. A  kdyby paní zareagovala jinak, kdyby se usmála a omluvila se s tím, že na ni fouká a že by radši zůstala pod střechou, tak by třeba pán změnil názor a nějak by se vešli. Ale ani jeden to nezkusil a tak se radši pohádali a oba si zkazili den. Jaký to má smysl?
Já chápu, že ten pozitivní přístup nefunguje vždycky, možná dokonce ani ne většinou. Ale benefity, které to oběma a více stranám přinese, pokud to vyjde, za to zkoušení přece stojí, no ne?
Když vám přinese jídlo totálně zpruzenej číšník a nedej bože, udělá chybu v objednávce, tak se stačí zarazit, než ho zprudíte ještě víc, a místo toho vzít věc pozitivně a třeba kus chyby na sebe... Že jste se spletli, že jste to řekli nejasně, že chápete, proč ty dvě věci zaměnil, apod. A možná budete první, kdo na něj ten den nekřičel a zvednete mu náladu. A až bude obsluhovat další stůl, bude se už usmívat a tím potěší někoho, kdo měl taky špatnej den a přišel na panáka, aby to zapil.
Ve výsledku někoho i můžete zachránit od alkoholismu jen tím, že se nenaserete hned, jak vám k tomu někdo dá příležitost!

23. března 2016

Protože nejdůležitější je všechno správně pojmenovat

To je to, co mi celou dobu chybělo. Tím to bylo, že všechny moje blogy byly odsouzeny k záhubě. Neměly pořádný název! Jakože Hakuna Matata, Skládka a Skládka 2.0, to prostě nemělo budoucnost. S tímhle se určitě všechno změní. Třeba moje odhodlání napsat víc jak jeden příspěvek.
Chtěla jsem přidat nějaký pěkný citát o cynismu, aby to bylo tématické, ale on není žádný řádně vtipný, takže máte smůlu.

Nejlepší je, jak člověk začne produkovat text, nebo vlastně cokoli kreativního, ve chvíli, kdy je na pokraji vyčerpání. Dneska jsem nespala, jakože vůbec. A krom toho, že zírám do prázdna, tak děsně potřebuju něco psát. Ale to možná nebude zas tak úplně vina souvislého bdění, nýbrž slečny, kvůli které to bdění nastalo. Jak jsou ty slečny takové inspirativní. Třeba jsem dneska konečně dopsala pokračování k básničce, kterou jsem vymyslela asi dva roky zpátky a byla příliš krátká a lidi čílila tím, že neměla pointu. Ale když slečna řekne, tak se básnička musí dopsat. Takže začnu blog rýmovaně, když už se mi to podařilo i v názvu:

Znám jednoho pána,
co si vždycky z rána,
den co den, už roky,
cpe do uší noky.

Znám jednoho pána,
co si vždycky z rána,
den co den, už rok,
myslí, že jsem cvok.

Líčím mu vždy barvitě,
jak mi žije na bytě,
šílený duch Pepa,
co na okýnko klepá.

Jenže tenhle pán,
co místně je znám,
víceméně neustále,
volá směrem k oknu "Dále!"

A Pepa mu odsekne,
div, že se pán nelekne,
(ale jenom když je půst):
"Vole, slyšíš trávu růst!"

Uši plné noků,
za tu spoustu roků,
už neslyší, sláva!,
to jak roste tráva.