Porody, potraty a nemocnice vůbec

Už jsem si skoro myslela, že to bude další zmařenej blog. Že mě po tý svatebně-prázdninový pauze už stejně nic nenapadne, čím bych obohatila internety. Ale dneska jsem si přečetla článek a vzhledem k mým nedávným zkušenostem mám potřebu se vyjádřit (především kvůli ohnivé FB diskuzi pod tím).

Shrnutí článku: Nedobrovolný potrat se u nás řeší vyškrábnutím zbytků z dělohy, ale jde i počkat, až si to dělo vyřeší samo a ženská "porodí" mrtvolku. Obojí má rizika, ale v ČR se o druhé možnosti ani nemluví.
Diskuze: Jsem ráda, že můžu ztrátu prožít a dítě pochovat vs. Ještě to není dítě a mrtvou věc v břiše nosit nebudu ani minutu.

Vždycky jsem si představovala potrat jako něco zlýho a smutnýho. Ještě pořád to nemůžu posoudit úplně reálně, protože můj nedávný potrat vypadal spíš jako opožděný krámy, takže se to skoro nepočítá, i když to bolelo jako čert. Nicméně už jsem zvládla přívést na svět jednoho zdravého jedince a tak vím, že moje tělo to umí. A ví co dělá. Třeba mě naučilo si čistit zuby, protože jinak bolí. Naučilo mě dodržovat pitný režim, málo kouřit a pít, větrat a uklízet, protože jinak mám migrény. Naučilo mě necpat se sladkostma, protože jinak mi pošle vydatnou hyperglykémii se vším co to může obnášet. A tak vím, že pokud se rozhodne, že tohle dítě se nenarodí, tak to má jasnej důvod - nebylo by v pořádku. Ačkoliv je to možná zlý, tak já radši dítě potracený, než postižený. Těhotná můžu bejt za život mockrát. Ale když už se to dítě jednou narodí, tak tu bude a bude mít nároky a potřeby a bude je mít do smrti, která může bejt za hodně dlouho. Děti zbožňuju, ráda si s nima hraju, ráda s nima mluvím a vůbec, ale vím, že jsem ráda, jak rychle se malý děti vyvinou ve velký a samostatný. A nechtěla bych takový, kterýmu se to nestane.

V článku se píše o tom, že ženy se po potratu někdy cítí znásilněné a něšťastné, ale vlastně proto, jakým procesem musely v nemocnici projít. A tomu celkem věřím a umím si to představit. Těsně po porodu jsem si na nic nestěžovala a byla jsem ráda, že jsem ráda. Ale s odstupem jsem si pak říkala, že ten den mohl proběhnout líp, příjemněji a s menším utrpením. Pro příště (bude-li) si asi zahraju na angažovanou matku a budu hledat podle hodnocení na internetech přátelskou alternativní porodnici, kde mi dovolí všechny ty žůžo věci, jako nerodit vleže s nohama v držákách a tak. Na druhou stranu, absolutně uznávám, že nejsem ta, která by mohla rodit doma. Někdo může, někdo na to má koule a sílu. Já byla ráda, že jsem jsem si syna pochovala, trochu mi ocucal bradavky a na další čtyři hodiny jsem mohla bez hnutí ležet a skučet a po trochu necitlivým školení, jak kojit, ještě pak až do rána. To bych doma asi nemohla. Taky bych byla dost nervózní, protože jsem absolutně nevěděla, co se bude dít. Bohužel to, že jsem byla v porodnici, mi moc nepomohlo, protože tam se taky nikdo neobtěžoval mě informovat.

Zkusila jsem si představit, jak bych se cítila, kdybych teď potratila v pozdější fázi, třeba bych už dokonce věděla, co to bude za pohlaví a tak. Bylo by to moc smutný a doufala bych, že to bylo kvůli něčemu, co to dítě mělo od začátku dispozice udělat a ne kvůli mojí chybě. Co vím určitě, nechtěla bych si lehnout na roznožku a nechat ze sebe svýho potomka vydlabat. Je sice možná trochu divný nosit v břiše mrtvolku, ale ono je mezi náma divný tam nosit i živolku. Každopádně bych pravděpodobně tuhle špinavou práci přenechala svýmu chytrýmu tělu. Zatím mě nezklamalo. Díky za to.

Ke dni matek

Jsem takový ten poctivý zákazník, který si nechává posílat newslettery z e-shopů, kde nakupuje častěji. Jedním z nejčastějších informátorů je jeden nejmenovaný obchod s potřebami pro děti. A ten mi dneska poslal ke dni matek blahopřání, což je pěkné, ale krásně na to navázal sloganem: spokojené dítě - spokojená maminka a větou "Udělejte Vaše děti šťastnější s novými hračkami
zlevněnými až o 60 %."
Tak jako jasně. Gratulujem, že jste matka, tak šup, pojďte rychle utratit nějaký nehorázný prachy za barevnou hovadinu, kterou dítě za týden roztříská, jestli si jí vůbec všimne. Protože vy pak budete spokojenější.
Ráda bych věci uvedla na pravou míru pro ty. Ten slogan je obráceně. Dítě samo o sobě nebude spokojené nikdy. Ano, je tam určitá možnost, že se naserete, pokud bude mít potomek opruzenej zadek a řvát, protože jste naivně chtěla ušetřit a koupila jste levný plínky. Jenže, když tahle situace nastane po tom, co jste ušetřené peníze investovala do lahve vína a večer prosouložila, tak vás to zaručeně nebude srát tolik (za předpokladu, že nemáte kocovinu). A když mu koupíte ty plínky kvalitní, tak sice nebude hulákat, ale určitě si blahem neucvrkne z toho, že dostalo pětihvězdičkovou bavlnku na prdel a najde si něco jiného, kvůli čemu končí svět.
Takže se nenechte zmást hláškami obchodů, je to jen marketingový tah. Včera jsem četla fajn článek od paní, která tvrdí, že problém dnešních dětí je to, že jim rodiče dávají přednost sami před sebou. A já s tím souhlasím. Když jsem naše malé slunce dávala do jeslí, byl mu rok a půl, byl tam nejmladší a přitom si ho hrozně chválili, jak je to hodný dítko. Což mě překvapilo, protože jsem ho nikdy moc nevychovávala, nehrála jsem s ním didaktické hry a tak celkově jsem měla pocit, že jsem spíš horší matka v těchto ohledech. Ale očividně to je přesně to, co ten malej člověk potřebuje. Potřebuje spokojený rodiče, co na sebe mají čas, co se mají rádi a co za ním neběží pokaždý, kdy spadne.
A mimochodem nejoblíbenější hračky našeho syna byly v průběhu času PET lahev, švrlák, krabice a ramínko na šaty. Až teď se přiblížil konzumu a zbožňuje všechno, co má čtyři a více kol.

Tři problémy na M

Žena je tvor šílený, nevyrovnaný a složitý. Obvykle je pro ni těžké vyjít sama se sebou, natožpak s někým dalším. Přináším návod, jak řešit základní problematické situace. Samozřejmě základní pravidlo je mluvit, mluvit, mluvit, ale to se ne vždycky chce, takže tady to máte. Těžký život z pohledu ženy v otevřeném vztahu:

Menstruace
Taková nepohodlná záležitost, kdy pár dní krvácíte. Fakt, že lidi se sklony k anémii, jako já, jsou v tomhle období docela v prdeli, není ještě ten zásadní. S tím se dá žít, že jednou za měsíc kolabujete, případně do sebe cpete kila hovězího. Jenže v tuhle dobu nastupují hormony. A pak se stane, že když vám někdo nedopřeje ten burger z Mekáče, přestože ho už pět minut hrozně chcete, že se rozpláčete. Nebo začnete nenávidět svět. Reakce může v tuhle dobu být zcela jakákoli a vědomé ovládání emocí a nadhled nefunguje, ani kdybyste se rozkrájeli. K tomu vás může třeba dva dny v kuse urputně bolet břicho.
Rada pro ženu:
Když to na vás přijde, dejte si čokoládu, pusťte si pohádku a ve zbytku času se přestaňte litovat a běžte sakra dělat užitečného. Třeba ukliďte, pomáhá to.
Rada pro muže:
Zkousněte tužku a běžte se s ní koukat na ten animák (přitulit!) a pro těch pár dní si přestaňte stěžovat na nádobí, prádlo a oblečení všude po pokoji. A hlavně se neopovažujte naznačit, že jí něco, po čem by mohla přibrat. Nebo že přibrala.

Milenky
Nemůžu zobecňovat, můžu mluvit jenom ze svojí zkušenosti, ale nepředpokládám, že by to byla ojedinělá situace. Jste žena v otevřeném vztahu, obvykle máte nadhled, ale pak nastane chvíle, kdy se to fakt blbě sejde. Obvykle v tom hrajou roli krámy (viz výše), ale taky vůbec nemusí. Jste protivná z náhodného důvodu a váš muž odejde za milenkou. Samozřejmě, že nebude doma s protivnou ženskou. Jak se pak cítíte? Na hovno. Je to vaše vina? Z části. Chce se vám umřít? Instantně prosím. Druhý den je vám buď trapně, nebo depka ještě nepřešla a rochníte se v tom dál.
Z druhé strany:
Máte pravděpodobně pocit, že jste neudělal nic špatně. Žena vám rande dovolila, případně vás k němu dohnala. Byl jste v právu, dal jste jí prostor, ať se doma opije s kamarádkou a vyžvaní se. Ale pak přijdete domů a nálada je tak nízko, že se radši něčeho chytíte, abyste po té námraze neuklouzl. Co že jste to udělal špatně? Tak v první řadě jste měl poznat, jestli máte opravdu někam chodit. Tradiční nešvar. A víte co? Na to zapomeňte a netrapte se tím. Nemáte-li nadpřirozené schopnosti, tak to nepoznáte a to z jednoduchého důvodu: v tu chvíli to obvykle neví dopředu ani vaše žena.
Rada pro ženu:
Dejte si whisky. Rozeberte si důvody vaší depky a racionálně si je vyvraťte. Dejte si whisky. Verbalizujte výsledek předchozích úvah. Dejte si whisky. Nezapomeňte se muže zeptat, jak se měl, ale až ve chvíli, kdy rozdýcháte podrobnosti. To už ale v tomhle stavu asi zvládnete.
Rada pro muže:
Napište za večer pár sms, žena bude mít pocit, že jste na ni nezapomněl (bavíš se? jaký film sis nakonec pustila? mám ti cestou domů koupit kebab?) a když bude mít dost fantazie, domyslí si, že se třeba zas tolik nebavíte a máte čas jí psát. Informujte ji, kdy přijdete. Druhý den se netlemte jako blbeček a nemluvte o schůzce, dokud nebudete vyzváni. Jste-li vyzváni, buďte v popisu decentní a neustále sledujte, jak se žena tváří. Jakmile jí začnou růst tesáky, případně kamenět obličej, okamžitě přestaňte.

Milenci
Toto bude pravděpodobně méně obvyklá situace, než předchozí. Ale dá se aplikovat i na uzavřený vztah. Máte milence. Nebo třeba jen kamaráda, který vás pozval k sobě domů na víno. Jdete na schůzku, ze které je účel jasný. O nic moc se nesnažíte (případně si nabíráte sebevědomí oblečením a pohledy), ale dotyčný o vás očividně stojí a chce vás dostat do postele. Když to skončí sexem, tak je vám druhý den divně, máte pocit, že to nějak nebylo zapotřebí, že jste investovala energii do víceméně zbytečné aktivity a příval sebevědomí necítíte. Někdo tomu říká morální kocovina. A ano, může nastat i v otevřeném vztahu. Protože fakt, že neřeknete "ne" ještě neznamená, že jste s tím plně ztotožněná.
Rada pro ženu:
Smiřte se s faktem, že pokud máte doma prvotřídního chlapa, konkurenci budete hledat těžko. A uvědomte si, že tím sexem jste někomu udělala radost. Vaše důstojnost tím neklesla, pokud z toho nebudete mít ten pocit vy. Je to pořád jen sex!
A pokud večer v posteli přes veškeré snažení neskončil, možná byste se měla zamyslet nad tím, jaká jste mrcha, že dáváte chlapům plané naděje a utrácíte jejich čas (a pravděpodobně v tu chvíli i peníze) zcela zbytečně. Ne, když si s váma budou chtít povídat a oceňovat vaši vnitřní krásu, tak vás vezmou odpoledne na kafe.
Rada pro muže:
Jste-li partner, tak se vás to asi moc netýká. Jste-li partner v uzavřeném vztahu a tudíž podvedený, zjistěte, jestli to náhodou nebyla tahle situace a tyhle pocity. Jestli ano, buďte klidný, asi to znova neudělá, přičteme-li svědomí.
Potenciální milenci a kamarádi, co potřebují zasunout, mějte na paměti, že ne každá žena v otevřeném vztahu stojí o náhodný sex. Někdy ani o organizovaný. Chlapi nejsou zas tak estetická stvoření a spousta si o svých dovednostech myslí až moc, což vede k tomu, že sex s nimi není zas takové terno. A pokud se vám po výše popisovaném večeru sama neozve, zvažte, jestli to máte zapotřebí opakovat.

Slečna do páru

Nejlepší, co se vám může ve vztahu stát, je mít s vaším chlapem stejný vkus na holky. Teď mluvím samozřejmě o té úzké skupině, kdy jste bisexuální žena. Jste-li cokoli jiného, dosaďte si vhodnou kombinaci pohlaví. A ještě lepší, ačkoliv málo pravděpodobné, že potkáte holku, se kterou vám to oběma klapne naráz.
Upřímně obdivuju takový holky. Já bych to asi nezvládla. Chce to strašný mentální síly randit s párem. Není to jako když máte dva různý milence. Je to jako mít dva milence co spolu spěj, všechno si říkaj a každej je úplně jinej, obvykle včetně vybavení (to podle toho, co jste si dosadili v prvním odstavci). Má to ale i svoje výhody! Představte si, že ten pár už spolu nějakou dobu je, pár let. Po takový době spolu netráví lidi čas tím, že by se oňuňávali na ulici a tvářili se spolu jak blbečci, co je potřebujete přetáhnout kovovou tyčí a rozmlátit jim ty rozněžněný ksichtíky. Ne, tvářej se tak a chovaj jen vůči tý holce. Takže co to pro ni znamená? Dvojnásobná pozornost! Dvojnásobné oňuňávání, obdivování, případně další pozornosti méně mravného rázu. A navíc jsou to lidi, co si stejně všechno řeknou, takže se nemusí stresovat tím, že například zapomene jednomu říct, že vlastně jede o víkendu k babičce a ruší všechny schůzky, nebo že je alergická na ořechy, že má fobii s plyšových medvědů se srdíčkem, že tenhle film už viděla a tak dále.
A taková soukromá a zcela osobní výhoda. Když si můj muž nabrkne slečnu, která třeba nemá zájem si komplikovat život a jeden milenec jí stačí, tak se strašně těžko rozdejchává ten nablblej úsměv a hihňání (kovová tyč je pořád po ruce) a zcela prakticky - nemůže si ji úplně jakože přivíst domů, že jo, páč bych tam tak nějak byla navíc. Takže slečny: přátelte se s ženami svých milenců a pokud vám to orientace a vkus dovolí, neváhejte! Má to téměř samé výhody, chlap se pokochá a ženská se neurazí!

Za méně negativní svět

Občas, když nastane správná konstelace hvězd, kohout snese vejce za úplňku a zároveň v paralelním vesmíru někdo kýchne, se vydám ven. Tím myslím jindy než večer. A pokaždé mě strašně překvapí, jak je svět negativní. Většina lidí, se kterými se tak nějak chtě nechtě dostanete do styku, když potřebujete koupit rohlíky, nebo nastoupit do MHD, je primárně nevrlá. Automaticky očekávají spíš to horší. A to je pak samozřejmě taky potká. Když se na někoho mračíte, ještě než vůbec zjistíte co chce, tak to nikomu moc na náladě nepřidá a dotyčný s vámi bude jednat podle toho.
Prší, stojíte na zastávce, která je přeplněná lidmi bez deštníků a mezi nimi stojí paní s deštníkem, která by teoreticky vůbec pod stříškou stát nemusela a navíc zabírá dost místa. Přijde pán a už z dálky se mračí. Asi měl blbej den, co já vím. Ale když na paní vyjede, že se má jako posunout, že některý lidi se potřebujou schovat, tak chápu, že paní odsekne. Je taky naprosto pochopitelné, že paní nechce, aby na ni foukalo a od toho ji deštník nespasí. Pán ji mohl požádat, jestli by deštník schovala, aby se pod střechu vešlo víc lidí. Pán mohl být gentleman a kvůli těm dvěma minutám starou paní nevyhazovat ze zastávky (ano, nastoupil do prvního busu, který následně přijel). Dokonce si myslím, že klidně mohl paní požádat, aby se posunula zpod střechy. Jen by stačilo to zvládnout s úsměvem. A  kdyby paní zareagovala jinak, kdyby se usmála a omluvila se s tím, že na ni fouká a že by radši zůstala pod střechou, tak by třeba pán změnil názor a nějak by se vešli. Ale ani jeden to nezkusil a tak se radši pohádali a oba si zkazili den. Jaký to má smysl?
Já chápu, že ten pozitivní přístup nefunguje vždycky, možná dokonce ani ne většinou. Ale benefity, které to oběma a více stranám přinese, pokud to vyjde, za to zkoušení přece stojí, no ne?
Když vám přinese jídlo totálně zpruzenej číšník a nedej bože, udělá chybu v objednávce, tak se stačí zarazit, než ho zprudíte ještě víc, a místo toho vzít věc pozitivně a třeba kus chyby na sebe... Že jste se spletli, že jste to řekli nejasně, že chápete, proč ty dvě věci zaměnil, apod. A možná budete první, kdo na něj ten den nekřičel a zvednete mu náladu. A až bude obsluhovat další stůl, bude se už usmívat a tím potěší někoho, kdo měl taky špatnej den a přišel na panáka, aby to zapil.
Ve výsledku někoho i můžete zachránit od alkoholismu jen tím, že se nenaserete hned, jak vám k tomu někdo dá příležitost!

Protože nejdůležitější je všechno správně pojmenovat

To je to, co mi celou dobu chybělo. Tím to bylo, že všechny moje blogy byly odsouzeny k záhubě. Neměly pořádný název! Jakože Hakuna Matata, Skládka a Skládka 2.0, to prostě nemělo budoucnost. S tímhle se určitě všechno změní. Třeba moje odhodlání napsat víc jak jeden příspěvek.
Chtěla jsem přidat nějaký pěkný citát o cynismu, aby to bylo tématické, ale on není žádný řádně vtipný, takže máte smůlu.

Nejlepší je, jak člověk začne produkovat text, nebo vlastně cokoli kreativního, ve chvíli, kdy je na pokraji vyčerpání. Dneska jsem nespala, jakože vůbec. A krom toho, že zírám do prázdna, tak děsně potřebuju něco psát. Ale to možná nebude zas tak úplně vina souvislého bdění, nýbrž slečny, kvůli které to bdění nastalo. Jak jsou ty slečny takové inspirativní. Třeba jsem dneska konečně dopsala pokračování k básničce, kterou jsem vymyslela asi dva roky zpátky a byla příliš krátká a lidi čílila tím, že neměla pointu. Ale když slečna řekne, tak se básnička musí dopsat. Takže začnu blog rýmovaně, když už se mi to podařilo i v názvu:

Znám jednoho pána,
co si vždycky z rána,
den co den, už roky,
cpe do uší noky.

Znám jednoho pána,
co si vždycky z rána,
den co den, už rok,
myslí, že jsem cvok.

Líčím mu vždy barvitě,
jak mi žije na bytě,
šílený duch Pepa,
co na okýnko klepá.

Jenže tenhle pán,
co místně je znám,
víceméně neustále,
volá směrem k oknu "Dále!"

A Pepa mu odsekne,
div, že se pán nelekne,
(ale jenom když je půst):
"Vole, slyšíš trávu růst!"

Uši plné noků,
za tu spoustu roků,
už neslyší, sláva!,
to jak roste tráva.